Likutej Moharan, kapitola 52
„Rabi Chanina ben Chachinaj řekl: Ten, kdo bdí v noci, kráčí sám po cestě a obrací své srdce k prázdnotě, svou duší [se přimyká] k nutné [existenci].“ (Pirkej Avot 3,5)1
Existují epikorsim2, kteří tvrdí, že svět je nutnou existencí (mechujav ha-meciut)3. Podle svého chybného a mylného úsudku se domnívají, že o tom existují důkazy a potvrzení [odvozená] z chodu světa (minhag ha-olam), chraň Bůh. Je to pouze tlachání, neboť ve skutečnosti je svět spolu s tím, co obsahuje, možnou existencí (efšari ha-meciut). Nutnou existencí je pouze požehnaný Hospodin, zatímco veškeré světy se vším, co obsahují, jsou možnou existencí. Vždyť On, budiž požehnán, je stvořil jakožto existenci z neexistence (ješ me-ajin). V možnosti, potenci a na volbě Požehnaného bylo svět stvořit či nestvořit. Proto je veškerý svět se vším, co obsahuje, bezesporu možnou existencí.
Odkud se však bere takové pomýlení, že je vůbec možné mylně považovat svět za nutnou existenci, chraň Bůh? Je to dáno tím, že od chvíle, co emanovaly a vznikly duše Jisraele, nachází se současný svět v kategorii nutné existence. Neboť celý svět se vším všudy byl jak známo stvořen pouze kvůli Jisraeli a Jisrael ve světě vládne4. Proto, jakmile duše Jisraele emanovaly a byly stvořeny, byl Požehnaný jakoby nucen stvořit a udržovat svět. Duše Jisraele totiž emanoval proto, aby byly kvůli nim stvořeny všechny světy. Když byly duše vyzářeny, byly soupodstatné se všemi světy, které od nich odvisely. Vše bylo [v kategorii] možné existence, neboť bylo pouze na Něm, jestli je vyzáří a stvoří nebo nestvoří. Jakmile se však Svatý, budiž požehnán, rozhodl vyzářit duše Jisraele, ocitl se celý svět v kategorii nutné existence. To proto, že poté, co byly vyzářeny duše Jisraele, jakoby byl [Stvořitel] nucen přivést [do existence] svět. Právě to byl důvod vyzáření jejich duší, neboť všechny světy byly stvořeny kvůli nim. [Duše Jisraele] tak vládnou všemu. Rozuměj tomu však dobře. Odtud pramení omyly epikorsim, kteří tvrdí, že svět je nutnou existencí, chraň Bůh. Ve skutečnosti je nutnou existencí pouze požehnaný Hospodin, zatímco vše ostatní je možnou existencí.
Hlavním důvodem proč byl celý svět stvořen kvůli Jisraeli bylo, aby Jisrael konal Jeho vůli a aby se navrátil a přilnul ke svému kořenu. To znamená, že se navrátí a začlení se k Požehnanému, který je nutnou existencí. A právě kvůli tomu bylo vše stvořeno. Vyplývá z toho, že když Jisrael koná Boží vůli, začleňuje se ke svému kořenu, jenž je nutnou existencí. Díky tomu se pak celý svět, který byl stvořen kvůli němu, [nachází v kategorii] nutné existence. To je hlavní důvod, proč byl stvořen svět. Pouze na základě toho [je na to možné nahlížet], jakoby požehnaný Hospodin byl nucen stvořit a udržovat všechny světy kvůli Jisraeli, totiž aby konal Jeho vůli. Z toho tedy plyne, že když [Jisrael] vykonává [Boží] vůli, je svět začleněn do kategorie nutné existence. Čím více [Jisrael Boží] vůli vykonává, tím více začleňuje všechny světy, které na něm závisí, do [kategorie] nutné existence. Tím, že [Jisrael] vykonává vůli Požehnaného, navrací se a začleňují se k Požehnanému, který je nutnou existencí. Tehdy jsou spolu s nimi začleněny do [kategorie] nutné existence všechny světy, které závisí na jejich duších.
[Jisrael] ale může být tohoto začlenění ke svému kořenu, tj. návratu a začlenění do jednoty požehnaného Hospodina, který je nutnou existencí, hoden pouze prostřednictvím znicotnění (bitul). Naprostým znicotněním sama sebe bude začleněn do jednoty Požehnaného.
Znicotnění však lze dosáhnout pouze prostřednictvím odloučení (hitbodedut)5. Když se [člověk] odloučí (mitboded) a vyhradí svou řeč pouze pro svého Pána, stane se hodným znicotnění všech tužeb a špatných vlastností až do takové míry, že bude hoden znicotnění veškeré tělesnosti. Tím se začlení ke svému kořenu.
Podstatou tohoto odloučení se (hitbodedut) je noční čas, kdy je svět prost shonu všedního dne. Denní shon za světskými záležitostmi totiž člověku zabraňuje a znemožňuje přilnutí a začlenění k požehnanému Hospodinu. I kdyby se člověk sám za ničím nehnal, pak tím, že je svět ve shonu za světskými marnostmi, bylo by pro něj obtížné [během dne] tohoto znicotnění dosáhnout.
Rovněž je třeba, aby se toto odloučení (hitbodedut) odehrálo na zvláštním místě, například na osamocené cestě někde za městem, kam ostatní lidé nechodí. Neboť místo, kam lidé chodívají ve dne a pachtí se za světskými záležitostmi, třebaže se tam v danou [noční] hodinu nikdo nenachází, ruší toto odloučení (hitbodedut), takže pak nelze dosáhnout znicotnění a začlenění k Požehnanému. Proto je nutné, aby šel [člověk] sám v noci osamocenou cestou na místo, kde se nikdo nenachází. Tam půjde, odloučí se (jitboded) a odvrátí své srdce a mysl od všech světských záležitostí. Vše musí eliminovat, dokud se nestane hoden skutečného znicotnění. Zpočátku se například může v nočním odloučení (be-hitbodedut) na osamocené cestě více [zabývat] modlitbami a rozmluvami, dokud neznicotní nějakou určitou věc, řekněme například nějakou vlastnost nebo touhu po něčem. Poté se musí odloučením (hitbodedut) ještě více [zabývat], dokud neznicotní i jinou touhu. Bude-li toto odloučení provádět často v uvedený čas a na uvedeném místě, znicotní postupně [téměř] vše. Přesto v něm pak může ještě něco zůstat. [Nakonec] znicotní i to, takže z toho už naprosto nic nezůstane.
[Výklad: Je možné, že poté, co člověk znicotní všechny touhy a špatné vlastnosti, něco z nich ještě zůstane. Pokud ve svých očích považuje například pýchu a aroganci za něco [skutečného], nepodařilo se mu je ještě zcela znicotnit. Proto je třeba vynaložit větší úsilí a více [aplikovat] odloučení, dokud v něm nezůstane nic, co by se nacházelo v kategorii něčeho skutečného (ma be-emet), a dokud nebude hoden kategorie skutečného znicotnění (bitul be-emet)]
Bude-li pak hoden skutečného znicotnění (bitul be-emet), bude jeho duše začleněna k jeho kořenu, tj. k Požehnanému, který je nutnou existencí. Tehdy bude celý svět i s jeho duší začleněn k jeho kořenu, což je ona nutná existence. Na něm totiž vše závisí. Tehdy se celý svět stane jeho prostřednictvím nutnou existencí.
Nyní pohleď na div divů, jak lze toto vše vhodným výkladem odvodit z uvedeného verše (Pirkej Avot 3,5). „Ten, kdo bdí v noci“ – je třeba chápat v doslovném významu. Je to tedy člověk, který v noci bdí, je odloučen a vyhradí svou řeč pouze pro svého Pána. „Ten, kdo kráčí sám po cestě“ – kráčí po osamělé cestě tam, kam žádný člověk nechodí. Tím je [splněna samotná] podstata úplného odloučení (hitbodedut), tj. noční čas a osamělá cesta. Tehdy se člověku může podařit dosáhnout stavu znicotnění. O tom [mluví následující část verše]: „a obrací své srdce k prázdnotě“. To znamená, že odvrací své srdce od všech světských záležitostí k prázdnotě, aby byl hoden stavu znicotnění. Tehdy si zaslouží, aby jeho duše byla zahrnuta do nutné existence. Spolu s duší jsou pak do nutné existence zahrnuty i všechny světy. A právě o tom [je řečeno]: „Svou duší [se přimyká] k nutné [existenci]“. Celý svět spolu s duší je totiž začleněn do kategorie nutné existence. Prostřednictvím odloučení (hitbodedut) se duše stává hodna stavu znicotnění (bitul), až je zcela začleněna do nutné existence. Díky tomu je spolu s touto duší do nutné existence začleněn i celý svět. Duše i celý svět se tak stane nutnou existencí. Proto [je řečeno]: „Svou duší [se přimyká] k nutné [existenci]“
(Následují slova našeho rabiho, budiž požehnána jeho památka, ohledně této nauky, která byla sepsána jako stručný souhrn)
„Ten, kdo kráčí sám po cestě, bdí v noci, atd.“
Věz, že podstata znicotnění (bitul), kdy člověk znicotní svou existenci, až se stane ničím, a začlení se do jednoty Požehnaného Hospodina, se děje prostřednictvím odloučení (hitbodedut). Toto odloučení vyžaduje určité místo a vhodný čas, aby ho nerušily vnější vlivy. Vhodným časem je noc, [jak je řečeno:] „Ten, kdo bdí v noci“, neboť v noci vše spí. Vhodným místem je osamocená cesta. Nikoliv tedy veřejná cesta, kde by [člověka] mohli rušit průchozí, nýbrž cesta, kde málokdo chodí. Tam má [člověk] přijít a odloučit se (jitboded), [jak je řečeno:] „Kdo kráčí sám po cestě“. Pak bude moci odvrátit své srdce naprosto ode všeho a může se mu podařit znicotnit celou svou existenci, [jak je řečeno:] „a obrací své srdce k prázdnotě“. Jakmile se zcela znicotní, začlení se do jednoty Požehnaného Hospodina, čímž se ocitne v kategorii nutné [existence], neboť Svatý, budiž požehnán, je nutnou existencí. Vše ostatní je možnou existencí. Když se tedy [člověk] znicotní a začlení se do jednoty, vystoupí z kategorie možné [existence] a vstoupí do [kategorie] nutné [existence]. Tomu odpovídá: „Svou duší [se přimyká] k nutné [existenci]“.
1Pirkej Avot (Výroky otců) 3,5. Rabi Nachman tuto mišnu interpretuje jinak, než je obvyklé. Obvyklejší význam mišny je: „Rabi Chanina ben Chachinaj řekl: Ten, kdo bdí v noci nebo ten, kdo kráčí sám po cestě a obrací přitom své srdce k marnostem, zatěžuje svou duši hříchem.“ (Pirkej Avot 3,5) – překlad podle Pirkej Avot, Praha 1994, str.23
2Epikorsim – sg. epikoros – dosl. „epikurejec“. „Od dob Mišny se termínu epikoros (či apikoros) používalo pro každého, kdo zlehčoval autoritu Tóry, talmudské tradice, proroctví či jiných základů judaismu.“ Ja’akov Newman – Gavri’el Sivan, Judaismus od A do Z, Praha 1998, str. 35.
3„Nutná existence“ - mechujav ha-meciut. Opakem je efšar ha-meciut – „možná existence“. Tyto pojmy zavedl Ibn Sina a převzal je Rambam (viz Průvodce tápajících). „Mechujav ha-meciut“ je existence, která existuje sama o sobě bez nějakých příčin. Takovou existencí je podle Rambama pouze Svatý, budiž požehnán. „Efšar ha-meciut“ – představuje takovou existenci, která je odvozená, je na něčem závislá a má svou příčinu. Jestliže Bůh, jakožto příčina všech věcí, je „nutnou existencí“, pak vše ostatní, které může v závislosti na první příčině buď existovat nebo neexistovat, je „možnou existencí“.
4Myšleno v duchovním slova smyslu.
5Hitbodedut – doslova „odloučení, osamocení“. Toto slovo je odvozeno od slovesa badad – „být odloučen, izolován“. Hitboded pak znamená „odloučit se“, „izolovat se“. V závislosti na kontextu pak může nabývat i význam „rozjímání“ nebo „meditace“. (viz Aryeh Kaplan, Meditace a kabala, Praha 1998, str. 22)
